Značky

, , , , , , , , , , , , ,


poznNedávno som čítala u Castanedu príhodu ako sa mu Don Juan postaral nečakane o horúce chvíle, ktoré ním otriasli natoľko, že úplne vypol bežné vnímanie absurdnej a pre neho úplne nepochopiteľnej situácie a namiesto toho objavil dosiaľ nepoznanú stránku seba samého …

V skratke išlo o to, že Don Juan vytvoril neočakávanú dramatickú situáciu, kedy sa úplne zmenil jeho postoj ku Castanedovi. Jednoducho mu dal z ničoho nič najavo, že ho vôbec nespoznáva, a u okoloidúcich a polície hľadal pomoc pred cudzincom, ktorý ho pravdepodobne chcel prepadnúť. Jeho zámer mu vyšiel do slova a do písmena …

Castaneda sa pod vplyvom týchto sugestívnych udalostí sa vzdal všetkých citov a ľútosti voči úbohému Donovi Juanovi, ktorému mal v úmysle pomôcť. A tým sa dokázal úplne odpútať od akéhokoľvek sentimentu. Z ničoho nič začal uvažovať ako si pomôcť bez ohľadu na čokoľvek a kohokoľvek iného. Zrazu konal jasne, cielene a systematicky s úplnou ľahostajnosťou k svetu okolo…

“Dneska odpoledne jsem provedl jen to, že jsem vytvořil správnou situaci, abych ti posunul bod spojení přesne na místo, kde mizí lítost. Ten bod známe jako místo bez lítosti, místo bez slitování.” Čtverácke svetýlko v jeho očích mi prozradilo, že se tím ohromně baví.

Cítil jsem se neobyčejně uvolněně. Vubec mi nedělalo potíže přijmout, co mi říka. Neměl jdsem nic, nač bych se chtěl zeptat, protože jsem chápal všechno, anižbych potřeboval nějaké další vysvětlení. To, co mi potom říkal, jsem už vědel, ale nedokázal jsem to verbalizovat, protože jsem nebyl schopen najít vhodná slova, abych to popsal. Zmínil jsem se donu Juanovi, že to všechno znám, ba že vím ještě mnohem víc. A on poznamenal, že každá lidská bytost v sobě má obrovské temné jazero tichého poznání, k nemuž každý z nás muže intuitivně dospět. Čarodejové jsou prý jediné bytosti na zemi, které záměrně jdou dál, za intuitívni rovinu, neboť se učí provádět dvě transcendentální věci, za prvé, pochopit existenci bodu spojení, a za druhé, přimět tento bod spojení k pohybu. Znovu a znovu zdurazňoval, že to nejdumyslnejší vědení, které čarodějové mají, vyplýva z našeho potenciálu vnímajícich bytostí a z poznání, že obsah vnímaní závisí na pozici našeho bodu spojení.

A pak jsem začal zakoušet zvláštní potíže se soustředením na to, co říka, ale ne proto, že bych byl rozptýlený nebo unavený, ale protože moje mysl si sama od sebe začala hrát a předvídat, jaká slova vzápětí řekne. Jako kdybych v sobě měl nejakou část, kterou jěstě neznám, která marně hledá patřičná slova, jimiž by vyslovila určitou myšlenku. A jak don Juan mluvil, cítil jsem, že umím předvídat, jak vyjádří moje vlastní tiché myšlenky. Byl jsem celý vzrušený napětím, když jsem si uvědomil, že pokaždé volí lepší slova, než jaká bych byl zvolil já. Ale toto odhadováníslov předem zas snížilo moje soustředení.

Sjel jsem prudce ke kraji silnice. A tam jsem najednou poprvé ve svém životě jasně poznal dualitu, kterou v sobě mám. V mé bytosti jsou dvě očividně oddelené části. Jedna je nesmírně stará, uvolněná a lhostelná, těžká, temná a se vším spojená. To je ta moje část, které na ničem nezáleží, protože všechno je jedno, protože jedno se rovná druhému. Tato část má ze všeho radost a nic neočekáva. Ta druhá část je lehká, nová, nadýchaná a rozrušená. Je nervózní a rychlá. Záleží ji na sobě samé, protože je neistá a z ničeho se neteší, proste proto, že jí chybí schopnost s nečím se spojovat. Je osamnělá a na povrchu, je zranitelná. A to je ta část, kterou se dívam na svět.

Popsal jsem donu Juanovi co jsem si právě uvědomilo svém dualizmu. Rěkl, že když se bod spojení pohne a dosáhne místa bez lítosti, oslabí se pozice racionality a zdravého rozumu. Pocit, že máme v sobě starší, temnou a tichou část je pohled na prědchudce rozumu. “O tom jsem se ti už zmínil. To, co prožívaš a čemu říkaš dualita, je pohled z jiné roviny bodu spojení. Z té polohy mužeš cítiť starší stránku člověka. A to, co zná tato starší lidská stránka, se nazíva tiché poslání. Je to vědení, které jěstě nedovede vysvětlit. Abys to mohl vyslovit, musíš mít nesmírne množství energie, kterou použiješ.”

Tiché poznání je něco, co máme všichni. Je to něco, co má absolútní mistrovství, úplné poznání všeho. Ale nemuže to myslet, a proto nemuže mluvit o tom, co ví. Čarodejové jsou přesvedčeni, že když si člověk začne uvědomovat, co zná, a tehdy se mu to, co znal, ztratilo z dohledu. Toto tiché poznání, tiché vědomí, které nemužeš popsat, je samozřejmě záměr, duch, absolútni základ. Člověk dělá chybu, že ho chtěl poznat přímo, tak jak poznával každodenný život. A čím víc chtěl, tím byl záměr pomíjivější.”

“Ale co to znamená, done Juane, jasně a zrozumitelně?”

“Znamená to, že člověk se vzdal tichého poznání kvuli světu rozumu. Čím více lpí na světě rozumu, tím prchavější se stáva záměr.” Nastartoval jsem a mlčky jsme jeli dál.

Ukážka z knihy Carlosa Castanedu: Síla ticha

Tento príbeh mi pomohol spomenúť si na podobný moment, ktorý ale nastal konkrétne v mojom živote. Až teraz som pochopila môj vtedajší emocionálny zmätok sprevádzajúci pre mňa vtedy kľúčové momenty. Celá historka, akoby ju možno mnohý nazvali bola v podstate prozaická, no mňa to stálo veľa kuráže ustáť to celé. Išlo o to, že moja niekdajšia práca o ktorej som toľko snívala sa po krátkom čase začala uberať veľmi zlým smerom a ja som do práce i z práce chodila čoraz vyčerpanejšia. Snažila som to vyriešiť, no povedzme okolnosti (určite🙂 ) a ani moji šéfovia tomu neboli vôbec naklonení a tak po jednej zdravotnej kríze som si povedala, že to už nejde. No zase som si nebola až taká istá, či zvládnem ukončiť to celé so vztýčenou hlavou… Bola som totiž úplne vyčerpaná, no výpoveď som dať potrebovala práve v tej chvíli. Na druhý deň som prišla i s papierom k podpisu, no a na moje prekvapenie sa začali diať veci… Nemám ani tak na mysli to prekvapenie kolegov ako fakt, že som v sebe našla neskutočné odhodlanie, energiu a doslova ľahkosť v každom vyslovenom slove a konaní až do posledného dňa a môjho posledného pohľadu späť a vykročeniu do neznáma … Až teraz dostala táto príhoda plný význam, ktorý som síce vnímala, no nevedela pomenovať.

A takisto viem, že sa vo mne stále bijú dve časti mňa, kedy sa neprestajne lavírujem medzi svojou sebadôležitosťou a zároveň tichým sebapoznaním, kedy viem, no nie vždy si na to celkom spomeniem🙂 No ale veď život je tak zábavná hra, na ktorej pravidlá musí každý hráč prísť sám …